Hrady českého západního pomezí, zejména Přimda, mají památnou historii, jež svým významem nemálo přispívala k upevnění kořenů české státnosti v této oblasti země.
Pro dobu jejich aktivní společenské funkce je v nich pak zhuštěna, ba ztělesněna i historie a práce českého pohraničního lidu a vyznačen jeho podíl na vytváření specifických forem tamního národního bytí.
Staré cesty, které spojovaly Čechy s Bavory, s Horní Falcí a Franky, vedly přes Domažlice na Brod nad lesy a do údolí Řezné. Kratší a o něco mladší cesta do Horní Falce, středních Frank a na Norimberk však vedla přes Stříbro a Přimdu.
Na dominujícím vrchu Přimdě, vytvořeném podobně jako největší část Českého lesa nad Tachovskou brázdou z krystalických břidlic a především z ruly, vystavěl neznámý falcký nebo francký šlechtic kolem roku 1121 hrad. Jedinečný rozhled z tohoto vrchu na všechny strany, na západ do Horní Falce i na východ k plzeňské kotlině potvrzoval strategickou důležitost tohoto bodu.
Když kníže Vladislav zvěděl o tom, že se také v této pohraniční oblasti ukládá o ztenčeni jeho panství, vypravil se do západních Cech a náhlým útokem se hradu zmocnil. Jeho nástupce Soběslav I. se rovněž snažil upevnit knížecí moc, zvláště v pohraničních oblastech země, a aby znemožnil další úchvaty, dal hrad Přimdu již roku 1126 nově vybudovat a opevnit. V pozdějších staletích potvrdila sama historie hradu prozíravost a závažnost tohoto panovníkova opatření. Víme ostatně, že stavba Přimdy byla pouze jedním z mnoha článků jeho soustavného díla výstavby a posilování panovnické moci v zemi. Ve starých letopisech se dočítáme, že hrad Přimda měl ve věži dolní vězení a že byl nade vší míru opevněn (v letopise mnicha Sázavského čteme: „In castro munitissimo Przimda").
Dnes je slavný a kdysi mocný hrad na holém skalním útesu táhlého hřebene v troskách. Z nich se však nadále zdvihají k obloze vzdorně rozeklané zdi mohutné románské obytné věže. Rozsah původního románského opevnění hradu by bylo možno zjistit jen archeologickým výzkumem v terénu. Půdorys, který zachytil roku 1844 František Alexander Heber, ukazuje, nikoliv ovšem zcela přesně, stav opevňovacího systému, jak se vyvinul postupně až do doby renesanční. Zjišťujeme, že útes, který se táhne ve formě rozeklaného skalního hřbetu od severovýchodu k jihozápadu, byl na všech stranách obehnán hradbou ve formě nepravidelného pětiúhelníka. Jižní svahy útesu zabral dolní hrad, severní svahy s mohutnou hranolovou věží na temeni útesu hrad horní. K dolnímu hradu se přicházelo od městečka Přimdy bránou v jihovýchodním rohu hradebního pětiúhelníka. Vstupovalo se tak do prvního nádvoří, přepaženého asi v polovině jižní dlouhé strany pětiúhelníka hradbou a bránou. Teprve z druhého nádvoří byl vstup zvláště chráněnými „vraty" ve skále do horního hradu. Z hradby, která běžela od „vrat" po temeni skalního útesu k velké věži a která mívala dřevěný ochoz, se nezachovalo nic. V místě studně vyhloubené poblíže vrat do skály v horním nádvoří, se jeví jen nevýrazná prohlubeň. Beze stopy zmizely také hradby na severní straně hradu i s budovami, jež při nich stály. Zachovala se však v mohutných troskách původně tři patra vysoká hranolová věž, která velkolepostí založení připomíná Černou věž Pražského hradu. Na rozdíl od pražské Černé věže, která měla v přízemí průjezdnou bránu, poněvadž střežila vstup, měla věž na Přimdě přízemí kompaktní a sloužila jako nejmocnější pevnost na hradě za sídlo majiteli nebo správci.
Půdorysný čtverec věže o straně asi 16 m dlouhé má zdi v přízemí zhruba 4 m silné, takže přízemní prostora byla jimi hodně zredukována. Stěny byly obloženy zevně i uvnitř tesanými žulovými kvádry a prostora mezi nimi vyplněna „zdivem litým" (lomovým kamenem zalitým maltou). Tloušťka zdiva byla v každém vyšším patře o něco redukována, takže v nejvyšším patře měřila koruna zdiva asi jeden sáh. Stavební vybavení věže i jejích interiérů bylo nade vše pomyšlení důkladné a ovšem ve shodě s pevnostním charakterem objektu střízlivé. V každém patře bylo toliko po jedné místnosti, přičemž jim v patrech přibývalo na prostornosti úměrně s tím, jak byla zmenšována tlouštka zdí. Horní patro je dnes již rozpadlé, takže o jeho stavební úpravě nemůžeme nic povědět. V prvním a druhém patře zůstaly některé stavební články zachovány, zvláště rozvržení a členění oken, otvory dveřní a zbytky ostění krbu. Na hladkém vnějším průčelí jsou obdélné okenní otvory, kryté mocnými rovnými překlady z tesaných kvádrů. Dovnitř místností se však tyto otvory podstatně rozšiřují a jsou sklenuty do polokruhových oblouků vytvářených čistě tesanými klenebními kameny. K západní straně vysoké věže přiléhá, posunut blíže k jejímu severozápadnímu rohu, drobnější přístavek obdélného půdorysu. Původně byl patrový, do dnešního dne se zachovalo toliko jeho přízemí. Uvnitř přístavku je hlavní stěna věže vybrána širokým otvorem sklenutým mohutnými klenáky do polokruhu a v severní stěně vlastního přístěnku je v síle zdi upraven kamenný prevet, dosud zachovaný.
Drsné povětrnostní podmínky kladly veliké nároky na stavební údržbu hradu přesto, že byl stavěn z materiálů vysoce odolných a že šlo o stavbu neobyčejně důkladnou. V jeho dlouhé historii se zachovala nejedna zpráva o tom, že byl opravován. Za vlády Zikmundovy, který v době husitské revoluce držel ve svých rukou Plzeňsko, prováděl na hradě opravy purkrabí Jindřich ještě před tím, než byly hrady Tachov o Přimda dobyty roku 1427 husity. V 16. století byl hrad znovu velice sešlý. Držitel panství Adam ze Švamberka si vyžádal na jeho opravu roku 1543 podporu 800 kop grošů. Stavovský sněm tomu přivolil, „poněvadž ten zámek Přimda jest přední a pomezní království tohoto, ježto kdyby k zpuštění přijíti měl, mohlo by býti k znamenité újmě a ke škodě tomuto království". Ovšem pozdější zabezpečovací práce, které Adam prováděl až v sedmdesátých letech 16. století, znamenaly právě pro velikou věž nemalou újmu ve vnitřní výpravě i zhoršení stavebního stavu. Materiál pro vnější, jihozápadní pilíř, který měl zajistit chatrné zdivo nároží, byl totiž získáván bouráním kleneb a krbu ve věži a samo provedení pilíře bylo také chatrné. Toliko krov věže byl pobit dvojitým šindelem.
V době přemyslovské spravovali hrad Přimdu královští purkrabí, kteří s pomocí pohraničních Chodů střelili hranice země. Také král Jan nazýval Přimdu svým hradem, ovšem v čas finanční tísně se nerozpakoval jej zastavit svým věřitelům. Karel IV., který si plně uvědomoval nebezpečí takového postupu, připočetl Přimdu ve svém Majestátu k hradům, které měly zůstat bezprostředně v rukou královské moci a neměly být nikdy zastavovány.
Také v nové době bylo přikročeno aspoň k nouzovému zabezpečení rychle chátrajícího zdiva tohoto významného hradu, jenž byl vládou republiky prohlášen za národní kulturní památku.
